Je to 13. rok, co žije Dana svůj život s Ježíšem a On jí žehná. Její cesta k Němu z nevěřící rodiny byla dlouhá a složitá. Dnes ale s úsměvem vzpomíná, kolikrát se jí Bůh snažil už dávno přiblížit, dokud Ho ještě neznala, nevnímala…
Je podzimní tmavý podvečer a ona jede autobusem na venkov za babičkou. Je jí sedm let, v ruce tiskne vyřezávanou figurku od tatínka. Najednou však uvidí sama sebe venku, v prostoru, a ucítí nebývalý, tak krásný pokoj… Neví ještě, co to znamená, ale slyší, že šeptá panáčkovi v ruce: „Ty jsi můj Bůh…“
Je jí 16 let a rodiče se rozvádějí. Bouřlivě, s výčitkami. Atmosféra v rodině je velmi zlá. Tím horší, že Dany využívají jeden proti druhému. Dohání ji to dokonce až k hrozným myšlenkám řešení situace milosrdnou smrtí jednoho z nich… Dobře je jí, jen když může odjet se svou kamarádkou a jejími úžasnými rodiči na dovolenou někam k zámku Hluboká. Jenže pak tam za ní přijede její táta s milenkou a přítelkyně na Danu začne navíc žárlit, protože není zvyklá se jako jedináček dělit o pozornost vlastních rodičů. „Cítila jsem se tehdy tak hrozně opuštěná, zmatená, ztracená“, vzpomíná smutně Dana…
A pak se to znovu po letech stalo. Sedí s kamarádkou beze slov, v naprostém tichu na lávce u vody a náhle se zase ocitá uprostřed prostoru jako součást něčeho nádherného a ucítí zas ten překrásný pokoj… „Vracela jsem se k té chvíli ještě mockrát později, vždycky když mi bylo zle“, přiznává zádumčivě.
Ale přichází další Boží dotek. To když se sama rozvedla. Začíná přemýšlet o tom, že půjde do kostela setkat se s věřícími, zůstane však jen u myšlenky. “Bůh už doslova tloukl na mé dveře a já pořád zůstávala hluchá“, zlobí se na sebe. Jednou, když jede za mámou večerním vlakem se svými malými dětmi, dcerka se jí náhle zeptá: „Mamko, kdo je Ježíš?“ „A já, třebaže jsem ještě nic nevěděla, jsem najednou dlouze vyprávěla o Ježíšově životě, o smyslu Vánoc a hlavně Velikonoc, všichni lidé v otevřeném vagonu mě poslouchali a zas jsem ucítila ten úžasný pokoj…“
To všechno však ještě nebyl konec Daniny pouti k Bohu. Její spletitost pokračovala. Nejprve zájmem o nejrůznější jiné duchovní cesty, např. buddhismus, když křesťanství se jí zdálo jaksi „zaostalé“ (i přitom ji ovšem Pán ochraňoval a často dával najevo, že je s ní), až nakonec přišel zákonitě kurs Alfa se svou nekompromisní pravdou bible proti její chuti k „vlastním výkladům“. „Až najednou všechno dostalo ten pravý, skutečný smysl a já byla zas obklopena svým starým známým pokojem“, svědčí Dana. Ani to ale není konec. A nikdy nebude. Teď ještě zbývá „vjet na hlubinu“, jak říká. Je to vývojový proces, cesta se stálými Božími doteky, prohlubování vztahu s Ním. „Věřím, že v tomto směru je ještě stále něco většího přede mnou. Vím, že na Něho budu už vždycky odkázaná a že se mnou má nekonečnou trpělivost. Nikdy Mu za to nebudu dost vděčná. On je největší jistota mého života.“
Hana Švédová
10.11.2016
