Když bylo Zdeňkovi 18 let, měl se stát elektromechanikem na učňovské škole v Chebu. Před závěrečnou zkouškou náhle upadl do kómatu. Naštěstí ho však našla máma a zavolala záchranku. Až se pak lékařům po dlouhé noci podařilo přece jen ho probudit, prozradili, že opakovaně volal: „Otče! Otče!“ Bylo to podivné, protože Zdeněk na tomto světě otce neměl a ani ho nikdy nepoznal.
„Vzpomínám si, že jsem byl celou tu dobu jinde, snad v ráji. Bylo tam nevýslovně sladce. Asi jsem volal Boha“, říká mi o svém prvním ještě neuvědomělém setkání s Ním, kterému jistě napomohly i matčiny modlitby, dnes už dospělý muž, sedící proti mně.
Bůh ale na něho myslel už dávno předtím. A jeho značný zdravotní hendikep už od dětství začal vyrovnávat stále širším a větším obdarováním. „Malovat jsem začal už ve dvanácti“, vypráví Zdeněk. „To ještě nebyly kvalitní barvy a neměl jsem ani peníze, přesto jsem se do toho začal pouštět. Nejdřív do akvarelů a pak i do prvních olejů, kterým se výhradně věnuju dnes. Měli jsme hodného souseda a ten mě učil, a tak jsem za chvíli začal vyhrávat i soutěže…“
Pak přišlo zaměstnání – výroba kol na pásu a v údržbě. A když mu bylo zhruba dvacet a začalo se propouštět, byl náhle taky on bez práce. „Co budu dělat?“ přemýšlel, když v té době už žil sám. Pak však ve svém nitru zcela zřetelně uslyšel: „Běž domů a maluj!“ Bůh ho na tu situaci přece už předem připravoval! „Ještě stále jsem nevěděl, že to je On, který ke mně mluví a vede mě“, přiznává Zdeněk, „přesto jsem v tu chvíli zřetelně pocítil nečekanou sílu a víru, že to dokážu a nemám se čeho bát“, vzpomíná dál. A byla to pravda. O jeho krajiny začal být už během čtvrt roku takový zájem, že ztráty minulého zaměstnání rozhodně nemusel litovat! Citovost jeho psychiky, kterou dostal do vínku, přála ale i sklonům k dalším druhům umění, kterým se začal věnovat. Po večerech chodil hrát na bicí, pak i na kytaru, pořídil si dokonce i malé studio, ve kterém točil videoklipy, fotografoval…
Až… Jednoho dne potkal dávného spolužáka ze ZŠ a po chvíli hovoru si uvědomil, že je na něm něco divného. „Poslouchej, jak to, že už nekoktáš?“, náhle si vzpomněl. „Protože mě uzdravil Ježíš“, dostal odpověď.
A tím začala i pro Zdeňka nová životní etapa. Poté, co prožíval rozvrat v rodině, deprese a zdravotní problémy, odevzdal i on svůj život do rukou Ježíše a začal spolu s ním nově všechno chápat. I to, co bylo předtím. Dával se jím vést a dostával novou a novou sílu. „Bůh mi začal ukazovat, co dělám špatně, komu jsem ublížil… Postupně jsem se zbavil kouření a nečisté hudby. Jednoho dne jsem pak našel ve schránce pozvání do Biblické školy v Brně a pak, po jejím absolvování, se stala mou novou rodinou církev Slovo života.“
Dnes se v ní Zdeněk uplatňuje v jejích chválách, ale i dalších službách, taky stále maluje a stále lépe a úspěšněji . Osobně si myslím, že je to ten hlavní dar, který mu Bůh dal pro komunikaci s Ním a poté pro její sdělování lidem. Sám malíř to vidí takhle: „Bůh mě při malování vyučuje, jak mám rozumět jeho vůli. A já se snažím zachytit, co mi říká a píše. Některé mé obrazy se dnes podle toho i jmenují. Chtěl bych, aby lidem přinášely radost, pokoj a touhu taky se přiblížit k Bohu a světlu.“
Hana Švédová
14.3.2017
